Jídlomat aneb jde to i bez dlouhého objednávání

Toulám se Tokiem s otevřenou pusou. Žasnu, jak je vše takové jiné. Plná vjemů si náhle uvědomím, že mi úpěnlivě křičí žaludek: "Mám hlad!". Můj mlsný jazýček marně hledá něco vegetariánského. Nakonec narazím na vitrínu, ve které jsou plastové kopie jídel k nerozeznání od pravých. Vedle vitríny je automat. Vyberu si jídlo a najdu jeho číslo na automatu. Po zaplacení mi vyjede lístek, který vezmu dovnitř do bistra a předávám jej u pultu kuchaři a číšníkovi v jednom. Zeptá se mě, zda chci pohankové nudle (soba) nebo tlusté pšeničné nudle (udon). "Soba," vydám ze sebe tiše a ostýchavě a doufám, že opravdu nedostanu "soba" :-) Po pár minutách už kuchař vyvolává název mého pokrmu a jdu si (naštěstí) pro nudle. Opatrně je nabírám hůlkami snažíc se nepoprskat to všude kolem. Mezitím co bojuji s "hady" na talíři, přichází a odchází několik místních, kteří vysrknou horké nudle na pár zátahů za mohutného zvukového doprovodu. Můj pokus je napodobit byl marný. Připadala jsem si jako dítě, které se učí jíst špagety a bez bryndáčku má polovinu porce na triku a v jeho blízkém okolí. "Možná to máme v Evropě příliš zakódované, že při jídle nesmíme srkat," utěšuji své pokleslé sebevědomí. Po dlouhém boji vracím prázdnou misku kuchaři na pult, utřu svou část pultu po sobě hadříkem, který všichni mají před sebou, a vyrážím se podívat do císařské zahrady, kam jsem se však po dvou pokusech bohužel stejně nedostala...

Uvítali byste v Česku možnost objednávat si jídlo tímto způsobem?

Zkoušeli jste někdy srkat nudle "po Japonsku"? Podařilo se Vám to a máte případně nějaké fígly jak na to? 

Nabídky pokrmu v jednom bistru v Tokiu. Vzorky jsou z plastu a ve skutečné velikosti.

Ukázka plastových, spíše západních jídel, které jsou k nerozeznání od pravých.

Další ukázka plastových  jídel ve čtvrti Shinjuku v Tokiu.