Příspěvky

Jídlomat aneb jde to i bez dlouhého objednávání

Obrázek
Toulám se Tokiem s otevřenou pusou. Žasnu, jak je vše takové jiné. Plná vjemů si náhle uvědomím, že mi úpěnlivě křičí žaludek: "Mám hlad!". Můj mlsný jazýček marně hledá něco vegetariánského. Nakonec narazím na vitrínu, ve které jsou plastové kopie jídel k nerozeznání od pravých. Vedle vitríny je automat. Vyberu si jídlo a najdu jeho číslo na automatu. Po zaplacení mi vyjede lístek, který vezmu dovnitř do bistra a předávám jej u pultu kuchaři a číšníkovi v jednom. Zeptá se mě, zda chci pohankové nudle (soba) nebo tlusté pšeničné nudle (udon). "Soba," vydám ze sebe tiše a ostýchavě a doufám, že opravdu nedostanu "soba" :-) Po pár minutách už kuchař vyvolává název mého pokrmu a jdu si (naštěstí) pro nudle. Opatrně je nabírám hůlkami snažíc se nepoprskat to všude kolem. Mezitím co bojuji s "hady" na talíři, přichází a odchází několik místních, kteří vysrknou horké nudle na pár zátahů za mohutného zvukového doprovodu. Můj pokus je napodobit byl mar…

Méně fotek, více zážitků

Obrázek
"Pošli nějaké fotky!", vybízí mě opět kamarádka a já opět přemýšlím, jak ji vysvětlím, že jsem žádné nové fotky už několik dní nepořizovala. Proč jsem přestala fotit? Všimla jsem si, že když jedu poprvé na nějaké nové místo, tak nejvíce fotek mám z prvních dnů a pak už téměř žádné nemám. Potom totiž fotím už jen to, co mě opravdu zaujme. Např. fotek z opičího parku mám mnohem více než z Tokia, ačkoli jsem v Tokiu byla několik dní a v opičím parku pouze dvě hodiny. Prostě opičkám nelze odolat :-)
Uvědomila jsem si, že když fotím, okrádám se o čas, při kterém se mohu kochat. Nejsem dobrý fotograf a ani nemám zájem "fušovat" se fotografům do řemesla. Kvalitní fotka zabere čas a chce to určitou praxi a pohotovost. Při cestování si chci radši užít to místo a ne hrát si s foťákem a potom později ještě fotky upravovat.
Fotky z cest si občas prohlížím a někdy je ukazuji i svým přátelům. Mám ale pocit, že z mých fotek lze jen těžko vyčíst další informace, které dráždí i os…

Kdo si hraje (na automatech), nezlobí

Obrázek
"Jestli toho klauna netrefím míčkem, tak nedostanu bonusové kolo!", říká mi netrpělivě hlas v mé hlavě v soutěživé extázi. Tuto extázi jsem prožívala v budově s barevnými lákavými billboardy a blikajícími panely, ze které se hlasitě ozývaly všemožné zvuky. "Pachinko" a "Slot" - někdy až několikapatrové budovy plné (vý?)herních automatů. Narážím na ně nejen ve velkoměstech, ale i v menších městečkách. To, co mají společného, je příšerná kakofonie hluku linoucí se z automatů a také (pro mě překvapivě) mnoho návštěvníků všech věkových kategoriích. 
Najdete zde hrací automaty na vytažení plyšáků, potravin, hraček a jiných více či méně obvyklých věcí. Dále klasické hrací automaty, ale také je možnost zahrát si např. závodní, střílecí či bubnovací hry. V některých hernách je dovoleno i kouřit, což snadno poznáte podle mlžného oparu a hluku evidentně nestíhajícího odtahu vzduchu. Na veřejnosti smíte kouřit jen na vyhraněných místech, kterých mnoho není. 
A koho…

Poznatky z cest: Zvyknete si na ledacos

Obrázek
Když už několik týdnů jíte k obědu, k večeři a někdy i k snídani rýži, a stále Vám chutná, a navíc když už jíte i hranolky s hůlkami, tak Vám dojde, že už jste možná příliš dlouho v Japonsku...
__________

Ráno se probouzím zimou. Při pohledu na teploměr zjistím, že ukazuje 23°C. "Asi se porouchal," napadá mě. Podle kompjůtru NE. Jediné co tu je vadné jsem já, protože jsem si příliš rychle zvykla na subtropické teplo. "To bude těžký návrat do zasněženého Česka.", povzdechnu si...





Někdo venčí psa, jiný venčí želvu

Obrázek
Parky jsou pro mě zelené oázy klidu v neklidných městech. A zdá se, že i pro japonské rodiny, které tam o víkendech tráví se svou rodinou volné chvíle. Otcové často nosívají své malé ratolesti ve "váčku" na přední straně a věnují svým dětem velkou pozornost. "Možná to je tím, že bývají značnou část dne mimo domov v práci," napadá mě při této podívané. 
Usměji se na malé dítě, které se učí své první krůčky s rodiči. Rodiče se nesměle usmívají zpět na mě a dítě? Dítě se rozplakalo. "Že bych příliš vycenila zuby?", rozhozená nezvyklou reakcí se zamyslím a pomalinku usínám ležící na trávě, opřená o svou krosnu... Sluneční paprsky a hřejivá rodinná atmosféra mě ukolébaly ke spánku. Po chvíli se probouzím z příjemného snu a sleduji chlapce, který se svým tátou a mladším sourozencem loví hmyz teleskopickou síťkou. 
Vydávám se k rybníku, který, jak se ukazuje, překypuje životem. Plave v něm velké množství kaprů, menších želv, rozličných vodních ptáků. Poblíž zah…

Můžeš-li, dej si šlofíka

Obrázek
Nastupuji do vlaku a zvědavě se rozhlížím kolem sebe. Málokdo tu mluví a pokud mluví, tak velmi potichu. Nikdo nejí a rozhodně nikdo netelefonuje, je to totiž zakázané. Nejčastěji vidím spící lidi, lidi, kteří hledí do telefonu, knížky nebo mangy a pak studenty, kteří se učí dokonce i během cesty domů ze školy, pokud tedy také nespí! Cestou z vlaku jsem potkala dalšího spáče, a to na sedačce v zaparkovaném autě. "Zdá se, že si Japonci rádi zdřímnou, kdykoli dostanou příležitost," dojde mi v tu chvílí a pak se také zasním: "Kéž bych také uměla zalomit to kdekoli a kdykoli by se mi zlíbilo a nechat si něco krásného zdát, třeba o lištičkách..."

Jak to máte Vy? Také si rádi dáte šlofíka, kdykoli se naskytne příležitost?


Říše divů

Obrázek
Jedu výtahem do prvního podlaží (rozumějte přízemí), protože schody tu slouží hlavně pro případ nouze. V oparu omámenosti vyrážím na obhlídku města. "Asi mě sem zavezl můj vlastní kočkobus.
Připadám si jak ve snu, v říši divů: jiná architektura, malá hranatá auta, která připomínají dětská autíčka, velké hranaté taxíky podobné těm, jaké známe ze starších amerických filmů, záchranná vozidla s reproduktory, ze kterých cosi hlásí (dodnes si myslím, že říkají něco jako "Uhněte z cesty, prosím"), elegantní a upravení lidé, malinkaté zastaralé dřevěné domečky a chrámy či svatyně, které se tísní mezi vysokými novostavbami. Překvapivě jsou však tyto staré domečky velmi prostorné do hloubky. Za dávných časů se totiž platila daň z nemovitosti podle šířky vstupní části domu směřující do ulice, a proto aby lidé ušetřili, tak stavěli úzké, ale velmi dlouhé domy. 
Pro jistotu se začínám rozhlížet, zda náhodou u autobusové zastávky nepotkám Totora. Nepotkala. Potkala jsem ho až…

Ueno park

Obrázek
Oblíbená místa, která navštěvuji? Hřbitovy a parky! Proto jsem vyrazila do Ueno parku v Tokiu. Množství turistů mě nepřekvapilo, narazila jsem dokonce i na česky mluvící, ale dvě věci mě překvapily - ohlušující hukot a množství bezdomovců (v Japonsku se nimi setkáte jen velmi zřídka). Ten hukot vydávaly cikády, jejichž svlečené schránky těl mi křupaly pod nohami na každém kroku. Konečně jsem pochopila, proč v japonských filmech bývá často v letním tichu slyšet pouze ustavičný bzukot hmyzu - přehluší totiž vše! 

Co se týče bezdomovců, nevědomky jsem se k nim nachomýtla, když čekali ve frontě na jídlo. Kdo by se také nechtěl podívat, co zaujalo větší skupinku lidí, že? Je velmi zajímavé, jak se japonští bezdomovci liší - jednoduše byste je přehlédli, protože jsou střízliví a poměrně čistí. Poznáte je snad jen podle snědší pleti a např. pytle s plechovkami, jejichž sběrem si přivydělávají. Více se o tomto tématu můžete dozvědět v přiloženém videu.

Kdo jednou okusí, už navždy podlehne

Obrázek
Kde že jsem to byla? Jo, opět na záchodě... Kdo jednou okusí japonské záchody, tak se mu po nich rozhodně bude stýskat.

Najdete tu dva typy záchodů: turecké (suché či mokré) anebo západního typu, superfunkční s různými vychytávkami: s vyhřívaným prkénkem, ostřikem předku i zadku, zvukové efekty tekoucí vody a v neposlední řadě automatické zvednutí prkénka pro pány. Někdy se Vám dokonce při příchodu prkénko zdvořile pokloní! Trvalo mi několik dní, než jsem sebrala odvahu všechny funkce vyzkoušet, ale Vaše každodenní tělesné radosti pak získají naprosto nový rozměr.

Nedělejte prosím stejnou chybu a začněte co nejdříve experimentovat, protože čím více pojedete na jih, tím více budete narážet na záchody tureckého typu a tam už budete jen zkoušet jak si správně "čupnout" :)
Více o japonské záchodové kultuře v anglickém videu na webových stránkách výrobce TOTO záchodů.

Před odletem

"Přes Japonsko přeletěla balistická střela...", hlásili v televizi v den, kdy jsem měla jet na letiště. "Co teď mám sakra dělat?", ptala jsem se sama sebe. "Stojí mi to za to? Neměla bych se na to radši vykašlat? Vždyť ta letenka rozhodně nemá cenu mého života!", začala jsem panikařit.
O tom, že se vydám na delší dobu do Japonska, jsem se rozhodla asi před tři čtvrtě rokem. Dva měsíce před odletem jsem se intenzivně připravovala na dlouhou cestu a teď jsem si měla během okamžiku vybrat, zda to celé zahodit či tam letět. Přes vnitřní boj a strach nakonec zvítězila silná touha nezmařit vynaloženou energii a prostě to risknout!
O dva týdny později mě v Japonsku vzbudila sms zpráva: "Přes Japonsko opět přeletěla balistická střela.",...

Kapsulové hotely

Obrázek
Jedete do Japonska a zapomněli jste si vzít kartáček na zuby? Nepropadejte panice! Dostanete ho totiž téměř v každém hotelu. A teď ke kapsulovým hotelům. Kapsulové hotely najdete zejména ve větších městech. Liší se druhem kapsulí a pro jaké pohlaví jsou určeny. Najdete buď čistě dámské či pánské, nebo smíšené, kde jednotlivá podlaží jsou určena danému pohlaví. Při ubytování jsem dostala zmíněný kartáček na zuby, dále ručník na tělo, menší ručník na obličej, jednorázové holítko se vzorkem krému na holení a špunty do uší, které se velmi hodí i přes klid, který v hotelu panuje.

Rozbřesk

Obrázek
Probouzím se po třináctihodinovém spánku. Má mysl se začíná rozjasňovat. "Uf, ten desetihodinový let a časový posun mi dal teda zabrat!". Uvědomila jsem si, že jsem se ocitla v zemi vycházejícího slunce, v Tokiu v kapsulovém hotelu. V zemi, kde se také běžně nosí ponožky nejen v sandálích, jako u nás doma, ale také v žabkách.


Bez ponožek

Obrázek
Sedím na záchodě v kabince, hučí mi v uších a mám pocit, že se se mnou všechno třese. "Kde to sakra zase jsem? Co jsem to zas provedla?" Občas se mi stává, že se probudím a zjistím, že jsem na jiném místě, jakoby v cizím světě. Stejný pocit jsem měla i tentokrát.
Náhle jsem za oknem uslyšela zvuk sirén a hlášení v cizím jazyce. Cítila jsem se tak vyčerpaná, že jsem nestihla ani zpanikařit. "Že by to bylo to zemětřesení?”, ptala jsem se sama sebe. Byla jsem zmatená, proto jsem se rozhodla vše ignorovat a došoupala se do své kapsule. Spánek to určitě spraví. To jsem ale ještě netušila, že tím to teprve všechno začíná...