Méně fotek, více zážitků

"Pošli nějaké fotky!", vybízí mě opět kamarádka a já opět přemýšlím, jak ji vysvětlím, že jsem žádné nové fotky už několik dní nepořizovala. Proč jsem přestala fotit? Všimla jsem si, že když jedu poprvé na nějaké nové místo, tak nejvíce fotek mám z prvních dnů a pak už téměř žádné nemám. Potom totiž fotím už jen to, co mě opravdu zaujme. Např. fotek z opičího parku mám mnohem více než z Tokia, ačkoli jsem v Tokiu byla několik dní a v opičím parku pouze dvě hodiny. Prostě opičkám nelze odolat :-)

Uvědomila jsem si, že když fotím, okrádám se o čas, při kterém se mohu kochat. Nejsem dobrý fotograf a ani nemám zájem "fušovat" se fotografům do řemesla. Kvalitní fotka zabere čas a chce to určitou praxi a pohotovost. Při cestování si chci radši užít to místo a ne hrát si s foťákem a potom později ještě fotky upravovat.

Fotky z cest si občas prohlížím a někdy je ukazuji i svým přátelům. Mám ale pocit, že z mých fotek lze jen těžko vyčíst další informace, které dráždí i ostatní smysly. Například vzpomeňte si, když jste byli naposledy v botanické zahradě a navštívili jste tam (sub)tropickou část - jaké tam bylo vedro a vlhko jak v prádelně a do toho příšerně hlasitě řvali ptáci z reproduktorů. Ano, opravdu to tak v realitě je, ale jak tohle předat z fotky?

Nebojím se občas použít kvalitnější obrázky z databází fotek. Fotky mají pomoci dokreslit mluvené či psané slovo a ty cizí mohou být (a také často bývají) lepší než ty moje. Díky tomu si musím pečlivě vybírat jen pár fotek, které poskytnu, protože chci vystihnout pouze to, co mi z toho zážitku připadalo jako nejdůležitější. Chci-li být opravdu autentická, použiji nějakou svou fotku, pokud ji mám. Často však fotky z některých známých či velmi zajímavých míst vůbec nemám, protože mi přišlo až hříšné fotit tu posvátnou chvíli, měla jsem pocit, že tím celou atmosféru daného místa naruším (např. v různých chrámech).

Uvědomila jsem si, že pokud nemám fotky z cest, stojí mě to větší úsilí udržet si zážitek v paměti. Příkladem může být situace, kdy jsem se vědomě rozhodla, že neudělám ani jednu fotku z mé první návštěvy Irska (Dublinu a jeho blízké okolí). Později jsem dokonce v jednu chvíli zapomněla, že jsem tam vůbec kdy byla. Čím častěji jsem si však tu vzpomínku vědomě vyvolávala, tím více mě překvapovalo, kolik zajímavých věcí a s jak silnou emocí se mi zpětně vybavovalo. Možná to bylo právě tím, že jsem měla více času jednotlivé detaily vstřebávat, nesoustředila jsem se na focení a nenechala se jím rozptylovat.

A když se chci podělit o ta krásná místa na tomto světě s někým a bez fotek? Ideálně jej vezmu s sebou, což ale bohužel není často možné. V takovém případě se pak snažím vyjádřit své pocity z daného místa jiným způsobem - příkladem budiž tento blog :-)

Jak vnímáte pořizování fotek během cestování Vy? Vracíte se rádi ve vzpomínkách na dané místo u svých fotografií nebo spíše oceňujete kouzlo okamžiku, který si plně užíváte právě jen pro tu jednu chvíli?