Rozbřesk

Probouzím se po třináctihodinovém spánku. Má mysl se začíná rozjasňovat. "Uf, ten desetihodinový let a časový posun mi dal teda zabrat!". Uvědomila jsem si, že jsem se ocitla v zemi vycházejícího slunce, v Tokiu v kapsulovém hotelu. V zemi, kde se také běžně nosí ponožky nejen v sandálích, jako u nás doma, ale také v žabkách.

Ilustrační fotografie hory Fuji. Zdroj: pixabay.com

Ilustrační fotografie. Zdroj: pixabay.com

Komentáře

Okomentovat

Nejčtenější příspěvky

Můžeš-li, dej si šlofíka

Obrázek
Nastupuji do vlaku a zvědavě se rozhlížím kolem sebe. Málokdo tu mluví a pokud mluví, tak velmi potichu. Nikdo nejí a rozhodně nikdo netelefonuje, je to totiž zakázané. Nejčastěji vidím spící lidi, lidi, kteří hledí do telefonu, knížky nebo mangy a pak studenty, kteří se učí dokonce i během cesty domů ze školy, pokud tedy také nespí! Cestou z vlaku jsem potkala dalšího spáče, a to na sedačce v zaparkovaném autě. " Zdá se, že si Japonci rádi zdřímnou, kdykoli dostanou příležitost, " dojde mi v tu chvílí a pak se také zasním: " Kéž bych také uměla zalomit to kdekoli a kdykoli by se mi zlíbilo a nechat si něco krásného zdát, třeba o lištičkách... " Jak to máte Vy? Také si rádi dáte šlofíka, kdykoli se naskytne příležitost?
Číst dále »

Kapsulové hotely

Obrázek
Jedete do Japonska a zapomněli jste si vzít kartáček na zuby? Nepropadejte panice! Dostanete ho totiž téměř v každém hotelu. A teď ke kapsulovým hotelům. Kapsulové hotely najdete zejména ve větších městech. Liší se druhem kapsulí a pro jaké pohlaví jsou určeny. Najdete buď čistě dámské či pánské, nebo smíšené, kde jednotlivá podlaží jsou určena danému pohlaví. Při ubytování jsem dostala zmíněný kartáček na zuby, dále ručník na tělo, menší ručník na obličej, jednorázové holítko se vzorkem krému na holení a špunty do uší, které se velmi hodí i přes klid, který v hotelu panuje. Ilustrační fotografie kapsulového hotelu. Zdroj: pixabay.com Příklad instrukcí v dámském podlaží v kapsulovém hotelu.
Číst dále »

Říše divů

Obrázek
Jedu výtahem do prvního podlaží (rozumějte přízemí), protože schody tu slouží hlavně pro případ nouze. V oparu omámenosti vyrážím na obhlídku města. " Asi mě sem zavezl můj vlastní kočkobus. "  Připadám si jak ve snu, v říši divů: jiná architektura, malá hranatá auta, která připomínají dětská autíčka, velké hranaté taxíky podobné těm, jaké známe ze starších amerických filmů, záchranná vozidla s reproduktory, ze kterých cosi hlásí (dodnes si myslím, že říkají něco jako " Uhněte z cesty, prosím "), elegantní a upravení lidé, malinkaté zastaralé dřevěné domečky a chrámy či svatyně, které se tísní mezi vysokými novostavbami. Překvapivě jsou však tyto staré domečky velmi prostorné do hloubky. Za dávných časů se totiž platila daň z nemovitosti podle šířky vstupní části domu směřující do ulice, a proto aby lidé ušetřili, tak stavěli úzké, ale velmi dlouhé domy.  Pro jistotu se začínám rozhlížet, zda náhodou u autobusové zastávky nepotkám Totora. Nepotkala. Potkala
Číst dále »

Jídlomat aneb jde to i bez dlouhého objednávání

Obrázek
Toulám se Tokiem s otevřenou pusou. Žasnu, jak je vše takové jiné. Plná vjemů si náhle uvědomím, že mi úpěnlivě křičí žaludek: " Mám hlad! ". Můj mlsný jazýček marně hledá něco vegetariánského. Nakonec narazím na vitrínu, ve které jsou plastové kopie jídel k nerozeznání od pravých. Vedle vitríny je automat. Vyberu si jídlo a najdu jeho číslo na automatu. Po zaplacení mi vyjede lístek, který vezmu dovnitř do bistra a předávám jej u pultu kuchaři a číšníkovi v jednom. Zeptá se mě, zda chci pohankové nudle ( soba ) nebo tlusté pšeničné nudle ( udon ). " Soba ," vydám ze sebe tiše a ostýchavě a doufám, že opravdu nedostanu "soba" :-) Po pár minutách už kuchař vyvolává název mého pokrmu a jdu si (naštěstí) pro nudle. Opatrně je nabírám hůlkami snažíc se nepoprskat to všude kolem. Mezitím co bojuji s "hady" na talíři, přichází a odchází několik místních, kteří vysrknou horké nudle na pár zátahů za mohutného zvukového doprovodu. Můj pokus je napodobit
Číst dále »

Méně fotek, více zážitků

Obrázek
" Pošli nějaké fotky! ", vybízí mě opět kamarádka a já opět přemýšlím, jak ji vysvětlím, že jsem žádné nové fotky už několik dní nepořizovala. Proč jsem přestala fotit? Všimla jsem si, že když jedu poprvé na nějaké nové místo, tak nejvíce fotek mám z prvních dnů a pak už téměř žádné nemám. Potom totiž fotím už jen to, co mě opravdu zaujme. Např. fotek z opičího parku mám mnohem více než z Tokia, ačkoli jsem v Tokiu byla několik dní a v opičím parku pouze dvě hodiny. Prostě opičkám nelze odolat :-) Uvědomila jsem si, že když fotím, okrádám se o čas, při kterém se mohu kochat. Nejsem dobrý fotograf a ani nemám zájem "fušovat" se fotografům do řemesla. Kvalitní fotka zabere čas a chce to určitou praxi a pohotovost. Při cestování si chci radši užít to místo a ne hrát si s foťákem a potom později ještě fotky upravovat. Fotky z cest si občas prohlížím a někdy je ukazuji i svým přátelům. Mám ale pocit, že z mých fotek lze jen těžko vyčíst další informace, které dr
Číst dále »

Kdo si hraje (na automatech), nezlobí

Obrázek
" Jestli toho klauna netrefím míčkem, tak nedostanu bonusové kolo! ", říká mi netrpělivě hlas v mé hlavě v soutěživé extázi. Tuto extázi jsem prožívala v budově s barevnými lákavými billboardy a blikajícími panely, ze které se hlasitě ozývaly všemožné zvuky. "Pachinko" a "Slot" - někdy až několikapatrové budovy plné (vý?)herních automatů. Narážím na ně nejen ve velkoměstech, ale i v menších městečkách. To, co mají společného, je příšerná kakofonie hluku linoucí se z automatů a také (pro mě překvapivě) mnoho návštěvníků všech věkových kategoriích.  Najdete zde hrací automaty na vytažení plyšáků, potravin, hraček a jiných více či méně obvyklých věcí. Dále klasické hrací automaty, ale také je možnost zahrát si např. závodní, střílecí či bubnovací hry. V některých hernách je dovoleno i kouřit, což snadno poznáte podle mlžného oparu a hluku evidentně nestíhajícího odtahu vzduchu. Na veřejnosti smíte kouřit jen na vyhraněných místech, kterých mnoho není. 
Číst dále »